GHOSTHEART NEBULA - Blackshift
Podzimní nápor zajímavých doom/death metalových nahrávek pokračuje. Tohle je jako návrat do undergroundu devadesátých let. Zastřený, špinavý zvuk. Kráska a zvíře. Hřbitovní atmosféra za bezměsíčné noci.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Letos, na sklonku léta, spadl list předčasně a spadl naposledy. 26. srpna 2007 oznámila finská kapela FALL OF THE LEAFE konec činnosti z důvodů vskutku závažných (I think we were lead and ultimately forced into this decision by each other, by the same very different tastes and likings that made our music so special, by our private lives and perhaps finally by our own faults as people), ač měla na kontě týden staré album a před sebou nasmlouvané koncerty. Takové věci se prostě stávají. Ale, ruku na srdce, vzhledem ke kvalitám téhle samorostlé bandy z Turku je to opravdu škoda. Nuže, nezbývá, než se probrat nebožtíkovou pozůstalostí a spočinout okem na kšaftu, jehož inkoust ledva zaschl.
Hned zpočátku upoutá rukopis, kterým si mě kapela získala na „Vantage“ – „All Good Faith“ nabízí všechny typické kytarové kudrlinky, kontrast jemných vyhrávek a tvrdých riffů (zjevně inspirované tvorbou KATATONIE), Tuomasova hutného a rozjitřeného vokálu i svojských harmonií, které dodávají Listopádu nádech jedinečnosti. Žel, v průběhu nahrávky se dojem neortodoxně pojatého gothic metalu vytrácí, stejně jako se vytrácí lehkost, se kterou kapela dokázala čtvercové kostičky propašovat skrz trojúhelníkový otvor. Pokud předchozí řadovka okouzlovala lehkostí skloubení poměrně odtažitých prostředků, novinka je přeci jen o poznání více usedlá a uchyluje se k charakteristickým žánrovým obezličkám (klávesové rejstříky i „bezpečné“ metalové motivy kytar). Někdy to funguje brilantně, třeba doomové asonance v „At A Breath Pace“ jdou líbivě ke kořenům... a někdy to funguje velmi skřípavě, skladby se natahují, upadají do kytarového lyrismu hraničícího s nudou. Ne, tohle není ta forma z „Vantage“.
Přesto se na novou (a poslední) desku FALL OF THE LEAFE dívám se sympatiemi. Ano, materiál je znatelně slabší než v minulosti, ale Finové si navzdory tomu uchovávají znatelnou míru jinakosti i chytlavosti. Jen je možná až příliš znát, že se kapela nacházela jen pár vteřin od pádu na promrzlou zem.
Finští mistři lehkých melodických linek, těžkých kytar a zešeřelých nálad se připomněli s novou deskou, která bohužel obsahuje hořkou příchuť tvůrčí krize. Krom pár skladeb, které ihned zaujmou, je tu až nepříjemné množství hlušiny.
6 / 10
Tuomas Tuominen
- vokály
Jussi Hänninen
- kytary
Kaj Gustafsson
- kytary
Petri Hannuniemi
- klávesy
Miska Lehtivuori
- basa
Matias Aaltonen
- bicí
1. Opening
2. All The Good Faith
3. Drawing Worry
4. Lithe
5. At A Breath´s Pace
6. Grateful Retreat
7. Sink Teeth Here
8. Minor Nuisance
9. Especially By Stealth
10. Look Into Me
11. Closure
Aerolithe (2007)
Vantage (2005)
Volvere (2004)
Femina (2002)
August Wernicke (2000)
Evanascent, Everfading (1998)
Storm Of The Autumnfall (Demo) (1996)
Trochu slabší než předchozí "Vantage", ale i tak je téhle kapely škoda.
Podzimní nápor zajímavých doom/death metalových nahrávek pokračuje. Tohle je jako návrat do undergroundu devadesátých let. Zastřený, špinavý zvuk. Kráska a zvíře. Hřbitovní atmosféra za bezměsíčné noci.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.